Jan Sýkora , Zápisky z Maroka 1

Publikoval sykora v

Honza Sýkora poslal první zážitky ze soustředění v Maroku, společně s videem.

Na počátku svých zápisků z Maroka bych vzpomenul na situaci, která se stala asi před 4-5lety v Opavě. Bylo někdy kolem konce dubna, začátkem května a čekal mě klasický nedělní dlouhý běh s otcem a Peťou Mikeskou. Byl ale neobvyklý, protože se k nám přidal tehdy ještě můj budoucí tréninkový parťák a kamarád Jakub Holuša, který se čerstvě vrátil ze soustředění v mrockém horském městě Ifrane. Po celou dobu dlouhého běhu nám vykládal jak to tam vypadá a jak tam trénoval. Pro mne to bylo scifi, o kterém se mi tak maximálně mohlo zdát. Pár roků uteklo a já ležím v posteli v marockém městě Ifrane a píši o tom, jak se mi splnil jeden ze sportovních snů o přípravě na příští sezonu (2014).
Je ráno, asi 8:30 a přijíždí pro nás duklácký transportér, do kterého nastupuji já, Miroslav Burian, Jan Kubista ml. a trenér Josef Vedra. Transportér nás veze na letiště u německého města Frankfurt. Letíme z malého letiště Hane do jen o trochu většího v marockém Fezu. Do Frankfurtu jsme jeli asi 6 hodin, na letišti čekáme zhruba 3 hodiny. Náš let má zpoždění hodinu dvacet a my čekáme v docela malé místnosti (pro dva Gate), která je plná Maročanů a pár Evropanů, včetně nás. Tak nějak nás napadají myšlenky o arabských teroristech, asi jsme ovlivnění světovou manýrou i strachem z neznámého. Letíme tři hodiny a dvacet minut. V letadle jsem se dal do řeči se stevardkou, která je Slovenka. Povídá mi, že tohle je náročný let. Maročané neumí jazyk a nechtějí poslouchat pokyny personálu. V našem letu se objeví se i lidé, kteří při startu nebo přistávání letadla vstávají a hledají si zavazadlo, chtějí na toaletu, nebo se jdou prostě jenom projít a pozdravit se s ostatníma. Po přistání vyplníme kartičku (co, kde, s kým, proč a na jak dlouho) o pobytu. Projdeme pasovou kontrolou, vezmeme si zavazadla a míříme si najít taxi, které by nás odvezlo do asi hodinu vzdáleného města Ifrane. Je docela tma, bude asi něco kolem půl deváté místního času, takže v ČR je o hodinu více. Taxikáři se o nás skoro poperou a předhazují nižší ceny. Vyhrává ale ten, co nás viděl první, i když nám nedá zase tak levnou cenu jakou by nabídla konkurence. Přicházíme k vraku Mercedesu. Do kufru se za pomocí síly vlezou tři velká zavazadla, čtvrté spolu s malými batohy jde na sedadlo spolujezdce a my, jako čtyři sardinky, jdeme na zadní sedadlo. Naštěstí je tma. Auto vypadá že se rozpadne, všechna zrcátka jsou oblepena lepící páskou, opěrátka hlav chybí a bezpečnostní pás nevidím, nejspíš by ani neměl smysl, když jsme na zadním sedadle čtyři. Průměrná rychlost se pohybuje kolem 60km/hod, předjíždíme vše co jede pomaleji než my. Plná čára a blízký horizont nedělají při předjíždění řidiči vrásky. Neustálé problikávání aut asi znamená pozdrav nebo upozornění, že jedeme. Projíždíme neznámým městečkem, když najednou v cestě stojí policista a ukazuje, že máme jet na kraj a zastavit. Policista na nás svití baterkou, ale je mu to nejspíš jedno. Taxikář stáhne okýnko a během chvilky vysvětlování pokračujeme dál. Po hodinovém nočním rally jsme u našeho hotelu. Taxikář po nás chce 400 Din, to je docela dost, ale trenér mu je bez chtíče smlouvání odevzdá. Vcházíme do hotelu kde se ubytováváme. Docela pěkné a pro mě nad očekávání příjemné překvapení, hlavně po tom co jsme viděli do kola za těch pár minut z taxíku. Převlékáme se a vyrážíme do centra města na večeři, snad bude v 21:30 ještě něco otevřeného. Na místní tržnici je to asi 15 min rychlou chůzí. Neoblékl jsme se nijak teple, jsme přeci v Maroku. I když jdu rychlou chůzí, začíná mi být zima, na obloze jsou hvězdy a to značí, že bude dnes v noci zima a zítra pěkně. Cestou potkáváme mnoho Maročanů, v pro nás podivném oblečení a také vidíme spoustu toulajících se psů žeroucí odpadky. Přicházíme na tržnici, která docela žije, dohrál se totiž fotbal Ligy mistrů. V místním bistru si objednáváme shawarmu (u nás by se to asi jmenovalo kebab). Před jídlem dostáváme misku oliv a pití (standart tohoto bistra). Shawarma je skvělá, platíme dohromady asi 90 Din, plus dáváme 10 Din dyško. Celé jídlo na osobu vychází na 65 Kč, slušná cena. Jedeme domů, vyspat se a připravit na první běhání v novém prostředí.
Domlouváme se na budíček, na osmou hodinu ranní. Snídaně v hotelu je plná očekávání. Jogurt, houska, máslo a marmeládomed (netuším co to je, ale je to výborné, ani přehnaně sladké, ani málo sladké). Přichází obsluha, ptá se co si dáme k pití, kafe – je naše odpověď. Obsluha přináší kafe a hned po něm i pomerančový džus. Milé překvapení, není to kupovaný džus, ale čerstvě vymačkaný z pomerančů. Po delší pauzičce přinášejí na talířku placku ve tvaru čtverce. Nejblíže bych to přirovnal k smaženému listovému těstu.
Po snídani nás čeká první poběhání. Počasí se horší, začíná pršet a je mlha. Trenérova včerejší předpověď o krásném počasí je daleko. Vybíháme na 11 km okruh, který vede chvilku městem a pak až do čtvrtého kilometru kolem letního sídla marockého krále (kolem plotu, kde každých 50 m je budka s vojenskou hlídkou). Poté vbíháme do nízkého lesa s mnohými jezery. Z lesa vybíháme na pláň plnou kamenů a hrbolů. Během 6 -7 km začne silně pršet a foukat, není to ani trochu příjemné, ale nejsme z cukru! Pokračování naší trati vede smíšeným terénem, trochu nízkého porostu a trochu pláně. V lesíku jsme zahlédli pohyb. „Opice“, zvolali jsme a pozorujeme asi osm opic 70 m od nás. Moc neotálíme a pokračujeme v naší trase, blížíme se konci.
Po doběhu do hotelu se naobědváme a chystáme se do centra města. Potřebujeme vyměnit peníze na zaplacení noclehů a služeb a chceme se podívat na místní tržnici. Oběd byl docela dobrý, místo polévky se dává salát, na večeři je pak polévka a hlavní jídlo. Jídlo je vždy pěkně zdobené a chutná nám více očima než chutí. Skoro na každém mase je curry a všude „se cpe“ koriandr (nejsme si jist jestli to je ono), jeho výrazná chuť není sice špatná, ale tady ho dávají všude hodně a to jídlu škodí.
Na tržnici je to asi 15 min. Chůze a do centra dalších 10 min. Jdeme a začíná pršet, hodně pršet. Jsme navlečení do všeho teplého a nepromokavého co to jde a přesto nezůstane na těle moc tepla a sucha. V centru měníme velkou spoustu Eur na místní Dinary, abychom měli, jak jsem již psal, na zaplacení hotelu, či vlastní útratu, třeba za pitnou vodu, která není v hotelu k dispozici. Po výměně peněz jsme šli na nákup zmíněného, nějaký ten džusík a ochutnávku místních sladkostí. Déšť houstne a podobá se více sněhu, zima je taky o poznání větší. Chceme si stopnout taxík, protože zima působí na naše těla docela nepříjemně. Při čekaní na taxík začínáme pozorovat, že déšť už není déšť, ale že se proměnil na sníh. To jsme (sakra) nečekali, že pojedeme za teplem takovou dálku a tady bude větší zima než v našem Česku. Taxík nás veze asi 3,5 km do hotelu v přepočtu za 20 Kč, ale cesta měla hodnotu zlata. Tahat se nalehko oblečeni s 10 l vody, v chumelenici by asi nebylo moc super pro pocit těla, ani pro zdraví.
Takhle bych asi zhodnotil příjezd na soustředění a první dojmy z vysokohorského střediska v marockém Ifrane.
V dalším povídaní se vám pokusím napsat trochu více o běhaní a o tom, kdo tady s námi běhá. rvní zážitky z měsičního soustředění v Maroku spolu s videem.
https://www.youtube.com/watch?v=q8O0veh8hi8

 

Kategorie: Novinky

0 komentářů

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *