Adidas 24 hodin na Lysé hoře

Publikoval sykora v

LH24 mýma očima

Nezadržitelně se blíží den D, den na který jsem celý rok čekala. Možná bych ten den mohla nazvat spíš den LH24. Ještě teď cítím to nadšení z minulého roku, kdy jsem nahlédla pod pokličku této extrémní akce…bílá sněhová peřina všude kolem, vypadalo to jako v pohádce a kolem mě ticho a odhodlání kolemjdoucích nebo běžících účastníků. Čím více se blíží den závodu, tím víc je mi jasné, že jako v pohádce to určitě vypadat nebude. Sníh abys na Lysé hoře hledal pod mikroskopem a na mě leze rýmečka!!! Do poslední chvíle válčím sama se sebou, ale i když mi není úplně nejlépe , myšlenka na neúčast je horší než myšlenka na účast.
Nachystaná na všechny možné i nemožné situace jedu na registraci. Po cestě v autě si s hrůzou uvědomím, že s sebou nemám nejdůležitější vybavení-HŮLKY!!! Je 8.50, my jsme za Frýdlantem a já jsem bez hůlek-první černý puntík tento den. Situaci zachraňuje Láďa, hůlky se na místě prodávají, tak si je koupil: stejně je potřebovalJ Pak už zůstávám sama a chystám si věci na svém místečku 2×1 metr. Do začátku závodu zbývá už jen pět minut a já kontroluju nachystané věci: level 1 mám na sobě, level 2 přichystaný na výměnu a level 3 v tašce (třeba ho ani nebudu potřebovat) HA.HA. Vycházím ven a někde poblíž čekám horu natěšených závodníků a nikde nic. Jakýsi kolemjdoucí mě informuje, že se startuje z Ostravice. Super, jsem na Sepetné, další černý puntík dnešního dne-včera jsem si to přece četla v propozicích. Svižně utíkám dolů, abych proběhla startem a mohla začít závod. Po cestě už potkávám závodníky z čela a za nimi následuje dav závodníků, kterými se snažím proplétat a uhýbat jim, ale všichni koukají na zem a ne před sebe. V okamžiku, kdy se snažím vyhnout a přes to do mě jeden závodník vrazí tak, že málem končím v příkopě (nezdvořák!!! další černý puntík) končím s uhýbáním a rovně mířím na start. Probíhám opuštěným startem a konečně mířím nahoru. Klušu, doháním poslední závodníky, a když konečně odbočuju z cesty do hor, už jsem v davu ostatních závodníků. Stojíme co dva metry, cesta je ucpaná a i když se snažím předbíhat, pomalu a jistě promrzám. Stále ještě se uklidňuju myšlenkou, že až zrychlím, bude teplo. Pod severní sjezdovkou se smiřuju s tím, že už nikdy nerozmrznu a vzdávám pokusy o rozepnutí kapes rukama bez citu a jen se v duchu modlím, ať mi aspoň po cestě dolů rozmrznou. Nahoře dostávám upozornění, že další kolo je povinný šátek a čepice. Po cestě dolů pomalu rozmrzám a po doběhnutí měním oblečení level 1 za 2 –městské rukavice měním za hrubší, místo čelenky beru čepici a na tříčtvrťáky oblékám šusťáky. Když se po půl hodině přestanu klepat, jdu s nechutí na další kolo. Po cestě si nasazuju šátek na pusu dle pokynů a za chvíli se mi začínají mlžit brýle. Vydržím to tak do půlky a pak je schovám do kapsy. Konečně vidím aspoň něco a uděluji si další černý puntík, že jsem si nekoupila čočky. Na severní sjezdovce zakopávám o každý větší kámen, který neodhadnu, z nosu mi kape a já se už ani nesnažím si ho utírat, stejně zase necítím ruce. Potichu si sama sobě stěžuju, všechno kolem je šedivé a nepříjemné, mám pocit, že se na mě mračí i sněhové vločky. Po cestě dolů nasazuju brýle a sundávám šátek z pusy, říkám si, že dolů už nějak dojdu a rozhoduju se, že už mě nahoru nikdo nedostane a počkám na odvoz domů. Když dorazím druhé kolo, jdu si dát horký čaj a vývar-jsem zmrzlá jak preclík a chce se mi brečet- položím si rukavice na stůl, abych si zmrzlé ruce trochu zahřála o horký kelímek, smiřuju se s myšlenkou, že končím, dívám se na stůl, rukavice, vedle nich vývar nějaké závodnice, která si sedá na stůl, zavadí o kelímek a celý vývar mám na rukavicích (OBŘÍ černý puntík!!!) Je mi naprosto jasné, že tohle není nic pro mě. Volám domů a oznamuji předčasný konec. Dostávám úžasnou radu: Zalez si do spacáku a počkej na Bublinu. Volám i Bublině, jede mě podpořit i s Jirkou a Mírou. Jenže do jejich příjezdu zbývají čtyři hodiny. Beru své polévkové rukavice, sice mám ještě jedny , ale i tak všechno vidím strašně černě a jdu na své místo. Chvíli sedím a přemítám, už jsem rozmrzla a odhodlávám se k ještě jednomu kolu než Bublinka dorazí. Velmi pomalu se oblékám do toho nejteplejšího co mám. Po hodině jsem nachystaná na další kolo a s váháním si obouvám boty, nesmeky a obří lyžařské rukavice od Ládi navíc vyzbrojené hřejivými sáčky. V plné polní se dozvídám, že s sebou musím mít i jednu vrstvu oblečení navíc. Všechno sundám, doplním potřebnou vrstvu-beru nesmyslné triko-a po hodině a půl odevzdaně vyrážím do třetího kola. Jsem zabalená od hlavy až k patě, vypadám jak eskymák, tak mě nikdo ani nekontroluje. Když je mi teplo všechno zase začíná růžovět. Cesta nevypadá jako nepřátelské uzemí, je najednou hezká a sněhové vločky se ve světle čelovky krásně lesknou. Kapáni z nosu najednou není otravné, ale kapky mi naopak dělají společnost, a když vydrží trochu déle, dostanou jméno. S některýma se i zapovídám. Najednou je mi veselo, každý vystoupaný metr je malá výhra z každého kamene mám radost. Nahoře je krásně a teplo i když fouká vítr a je skoro dvacet stupňů pod nulou. Dole potkávám známé tváře Libor, Michal, Radúz a to mě hřeje i zevnitř. Dorazila i Bublinka s klukama, dovezli mi skvělý vývar s písmenky a já s nimi vyrážím na další, poslední kolo. Cesta ubíhá, konverzace plyne a najednou jsme zase dole. Láká mě to, vyrazit ještě na jedno kolo, jenže pak zapínám rozum a vzpomínám si na nachlazení. Protože jsme s Mírou došli dolů dřív než Bublinka s Jiříkem, vyhříváme se u ohně než dorazí. Lákavou myšlenku na další kolo beru s sebou i když jdu balit věci.
Představovala jsem si, jak budu zdolávat jeden kopec po druhém, jak budu překonávat z posledních sil nástrahy Lysé hory až se dostanu na dno sebe sama a s tím zabojuju. Že se s tím dnem setkám hned na začátku, jsem opravdu nečekala. Co jsem taky nečekala, že nakonec se nadchnu tak, že příští rok na startu budu určitě zase.


Naďa Kuhtreiberová

Kategorie: Zajímavosti